Vzpomínka na dědu a první setkávání se včelami

Můj děda Josef Špreňar z Bakova u Náchoda pocházel ze zemědělské rodiny a hodně času trávil nejen u včel, ale také v truhlárně. Byl to šikovný a pracovitý člověk – sám si vyráběl zateplené úly a další vybavení. Jako malý chlapec jsem ho často navštěvoval a s obdivem sledoval, jak pracuje ve své podkrovní dílně, kde to vonělo dřevem i včelím voskem.

Nejvíc mě ale lákalo chodit s ním do včelína. Mým úkolem bylo udržovat oheň v dýmáku. Fascinovalo mě, jak s každým stiskem měchu vycházelo více a více hustého kouře. Děda po práci dýmák položil ven na bok, aby sám dohořel. Já to dnes dělám jinak, protože vím, že rozpálený dýmák většinou dohoří do konce.

Včelín byl tmavý, jen u úlů bylo trochu vidět na horní loučky rámků. Potřeboval-li děda něco zkontrolovat, vzal rámeček ke dveřím a tam ho prohlížel – většinou hledal matku. Kouř ve včelíně byl nepříjemný. Jakmile se dostal až ke mně, začal mě hned štípat do očí a já musel po chvíli vyběhnout ven na čerstvý vzduch.

Včely tehdy nebyly tak mírné jako dnes. Často jsem musel utíkat pryč, když se za mnou některá pustila. Z dálky jsem slyšel, jak děda mezi prací říká: „Au, au, ty mi ale dávají,“ a přitom dál klidně pokračoval. Venku si pak na světle strhával z rukou žihadla, jako by to k práci prostě patřilo.

Kolem svých patnácti let jsem dostal od dědy první vlastní roje. Přiznám se, že jsem měl ze včel tehdy respekt. Každé otevření úlu bylo napínavé – čekal jsem, jestli dostanu žihadlo, nebo jestli poběžím pryč. V lepším případě bodaly jen do rukavic. Byly to silné zážitky, které se mi dodnes vybavují.

Dnes už je to dávno. Moje včely jsou velmi mírné a situace, kdy bych musel od úlů utíkat, už prakticky nenastávají. Přesto mám v živé paměti dědovy zkušenosti i odvahu – a právě díky těmto vzpomínkám jsem u včelaření zůstal a mám k němu dodnes osobní vztah.

Video ze včelařského kurzu nám natočil Honza Bartoň www.honzabarton.com